Vlastní životopis
PAMĚTI (úryvky)
Brno - první kapelník
Estonsko - Reval
Lipsko - Staegemann
Tři sezóny na Rýnu
Hannover - Hamburk
GALERIE
Nahrávky, fotky
O JINÝCH (úryvky)
Toscanini
Mahler
J. ČERNÝ O K. B.
Reflex, 6. 3. 2003
ZD. NEJEDLÝ O K. B.
(úryvky z Dějin opery ND)
1899-1900
1900-1901
1910
1911
Tři velké postavy
Burian - Destinnová
12. 1. 1870 v Rousínově u Rakovníka - 25. 9. 1924 v Senomatech v rodném kraji
In the world known as Carl (Karl) Burrian
...Pravá však již ryze jeho jen vystoupení byla měsíc nato, když byl pozván k úplně samostatným hrám, stejně jako loni Destinnová. Zpíval tehdy třikráte, a pokaždě něco tak jiného, že tu předvedl přímo tři typy svého umění i vůbec opery. Nejprve 18. června 1909, zpíval Dona José. On, největší wagnerovský pěvec své doby. I v tom však celý Burian. Jemu nebylo nic cizejší než jednostrannost, úzkost umění. Naopak, jeho rozeplátý duch přímo potřeboval protiv, kontrastů. A tím mu byla takováto francouzská opera. Ne právě Don José, ten mu byl málo dramatický. Jeho nejmilejší postavou, z tohoto světa, byl Fra Diavolo. Na tom si zakládal neméně než na svých Wagnerových postavách. Ale Národní divadlo nemělo tehdy "Fra Diavola" na repertoiru, a proto zvolil Dona José. A ukázal tu, co znamená pěvec z boží milosti. Burian byl geniálnější než Destinnová. Proto právě se někdy až neovládal a dal svému temperamentu průchod až přespříliš. Ale proto zase dramaticky působil ještě silněji bezprostředněji. To byl přímo žár, jímž prostupoval svou úlohu. A zde to byl tedy Don José. Ani trochu ne obvyklý tenorový výkon. Byla-li Destinnová prototyp ženskosti ve svém umění, v nejvážnějším a nejkrásnějším toho slova smyslu, byl Burian zase naopak jako umělec dokonalý muž. Ani stín tenorové zženštilosti v něm nebylo, ani zde v "Carmen" nikoli.
Celý Burian se však proto ukázal tam, kde i dílo bylo na této výši, a to bylo přímo při druhé jeho tehdy pohostinské hře, když vystoupil jako Tannhäuser (26. června). V jedné ze svých největších, ne-li vůbec největší roli. Lze proto velmi těžko takto v několika řádcích vypovědět Burianovo mistrovství v této úloze. Burianův tenor byl překrásně kovový, zvonivý. I v tom nic ne sladký, zženštilý tenor. A již tím proto dokonalý Tannhäuser, tento naprostý muž a nic než muž. Ale k tomu si přimysleme i velkou tu Burianovu vášeň. Již v 1. aktu ve scéně s Venuší přímo hořel, ale co teprve ve 2. aktu při zápase pěvců. Tu bylo zrovna cítit, jak ho bolí všechno to povídání o lásce lidí, kteří nikdy pravou lásku nezažili. Třikrát se proto Tannhäuser chápe slova, ale po každé dal tomu Burian stále mocnější a mocnější výraz, až konečně z něho přímo nutně vyrazilo vyznání, že on poznal lásku u Venuše. To bylo jako vření v sopce až k výbuchu. Hned potom však stejně vášnivé a silné bylo jeho zhroucení, když před Tannhäusrem stane Alžběta. To bylo takové v pravém slova smyslu padnutí v prach, že posluchač přímo ustrnul bolestí nad touto propastí vášně a přece zase i kajícností. A tak i ve 3. aktu byl jeho Tannhäuser na úžasné výši. A i čistě pěvecky. Známé Tannhäusrovo vypravování na konci 3. aktu nic mu nepůsobilo obtíží, naopak zde jako by se Burianův hlas ještě více rozvinul. Když proto konečně padl, padl opravdu velký zjev, velký muž, v lásce, vášni, neštěstí a kajícnosti.
O třetím pak večeru 28. června zpíval Burian Kozinu. Jistě ze své dobromyslné snahy, jako vůbec byl povaha i v tom geniální, přímá a nezáludná až k naivitě, odvděčit se Kovařovicovi za jeho přijetí. Ale i třetí, neméně nový typ v tom vytvořil: českou postavu, a jak českou! Jeho Kozina nic nebyl operní hrdina, Burian jej pojal daleko přirozeněji, lidověji než kovařovic. Malý sporý chodský sedlák to byl, tuhý, nepoddajný, ale jak při tom lidově citový, teplý! Jeho scéna před soudem byla velká manifestace práva a sebevědomí. Ale největší byl v žalářní scéně. Nikdy Národní divadlo neslyšelo tak krásně zpívat jako zde Burian zpíval své loučení s Hančí. Nebylo snad posluchače, aby při tom nezaslzel.Foto: Národní divadlo v Praze
Karel Burian by Boris Klepal is licensed under a Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-No Derivative Works 3.0 Unported License.
Literatura: Burian K.: Paměti (čas. Smetana, Praha, ročníky 1911 - 1912); Hradčanský J. V.: Komorní pěvec Karel Burian ve svých veršovaných dopisech (Graf. ústav L. Beneše, Český Brod, 193?); Hradčanský J. V.: Komorní pěvec Karel Burian ve svých veršovaných dopisech (Fr. A. Urbánek a synové, Praha, 1933); Burian E. F.: Karel Burian (Praha 1948); Novotný A.: Pěvecký portrét (Supraphon, Praha 1974); Wenig J.: Ema Destinová - Karel Burian (Supraphon, Praha, 1960); Nejedlý Z.: Dějiny opery Národního divadla I.-II. (Praha, 1949); Rektorys A.: Naši operní pěvci, (Praha 1958); Černý J.: Osmý den (čas. Reflex, Praha, 6. 3. 2003)
Texty Karla Buriana a Zdeňka Nejedlého jsou kráceny a ponechány bez jazykové úpravy.
Realizace a redakce: Boris Klepal,
poděkování za poskytnutí a opsání části materiálů: Miloši Klepalovi a Aleně Kedrové.
Dotazy, informace, reakce