Vlastní životopis |
12. 1. 1870 v Rousínově u Rakovníka - 25. 9. 1924 v Senomatech v rodném kraji In the world known as Carl (Karl) Burrian Tenkrát bylo Lipsko metropolí hudebního života německého a nemělo konkurrenta, jenž mu později vyrostl v Berlínu. V prvé řadě činila četná a význačná, ba i světová nakladatelství z Lipska hudební centrum, Gewandhaus-koncerty řízené jen nejvýtečnějšími umělci dodávaly zvláštní mu glorioly, a městská divadla, vedená Maxem Staegemannem, měla od dávna velkou svou pověst, která se tradovala až do nynějška, kde o nějakém "rangu" uměleckém nemůže být už řeči. Když jsem se řiditeli Staegemannovi představil, cítil jsem okamžitě, že se mu osobně nezamlouvám. A nebylo divu. Bylo mi tenkrát 22 let, drobňoučký suchánek hladové tváře, kolem prsou 70 cm, v pasu stepilejší, než mnohá lipská slečinka. Spíše studentík, než primo tenore amoroso aneb dokonce eroico. A zpíval jsem poprvé Turiddu v tenkráte nové a vítězné Cavallerii, bez níž nebylo obejití. Vedle mne stála Doxatová, s ohromným orgánem, a starý Schelper, jako římský zápasník. Jak jsem si připadal je těžko vyprávět, taková věc se musí cítit a hlavně – prodělat... Úspěch zde byl, ale ne bezpodmínečný. Veškera kritika – mám je všecky uschované – byla v tom smyslu za jedno, že je tu zjev neobyčejného nadání, romanského temperamentu, hudební vlohy, ale nevyhraněný, nehotový, v rozvoji. A prof. Brandes, nyní na lipské univerzitě, radil k okamžitému angažování přes všecka "aber", a prorokoval, že "o tomto mladém muži ještě uslyšíme v budoucnosti brzké". Prof. Brandes míní, a ředitel Staegemann mění. "Vidíte, pane Buriane", spustil Staegemann, hledaje pro svůj orgán náležitou resonanci a la Possart, "z nás dvou by nebylo šťastné manželství... ...Snad je Vám známo, kdo jsem, snad jste kdy slyšel o barytonu Staegemannovi? (Přisvědčil jsem.) To už Vám musí být garantií, že k Vám mluví odborník na slovo (na tón) vzatý, jenž také za svou povinnost považuje, mladé talenty na pravou cestu uvésti, jim radou a skutkem jsa pomocen. Tedy ten Váš hlas! To je pravý, nezfalšovaný, vídeňský operetní hlásek, krásného zvuku, jako stříbrná nitka, hlásek, který Vám při reelním vedení a rozvoji zaručuje krásnou kariéru operetní, na niž Vás kromě toho poukazuje malá, svižná postava, váš jistě ne klassický obličej, o nosu ani nemluvě... ...Z Vás nikdy, nikdy pravím, dramatický tenor nebude, na vás čekají "cikánští baroni", ale nikdy "Lohengrinové"... I vyšel jsem ven a plakal hořce... Za deset let dal Bůh a já byl prvním tenorem hrdinným na dvorní opeře v Drážďanech, o níž ani Staegemann by si nedovolil tvrdit, že není prvořadou, anebo že nerekrutuje z prvých řad uměleckých. A tu jednou dostanu z Lipska depeši: "Mohl byste zítra v Lipsku zaskočit jako Siegfried, jsem v rozpacích, honorář 600 Marek? Staegemann" "Lituji, můj honorář obnáší 1200 Marek za večer. Burian" I vyšel jsem ven, a bylo mi dobře!... Senomaty, 29. března 1911, foto: Otto Schelper jako Telramund (Lohengrin, nahoře) a Max Staegemann. | |
Karel Burian by Boris Klepal is licensed under a Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-No Derivative Works 3.0 Unported License. Literatura: Burian K.: Paměti (čas. Smetana, Praha, ročníky 1911 - 1912); Hradčanský J. V.: Komorní pěvec Karel Burian ve svých veršovaných dopisech (Graf. ústav L. Beneše, Český Brod, 193?); Hradčanský J. V.: Komorní pěvec Karel Burian ve svých veršovaných dopisech (Fr. A. Urbánek a synové, Praha, 1933); Burian E. F.: Karel Burian (Praha 1948); Novotný A.: Pěvecký portrét (Supraphon, Praha 1974); Wenig J.: Ema Destinová - Karel Burian (Supraphon, Praha, 1960); Nejedlý Z.: Dějiny opery Národního divadla I.-II. (Praha, 1949); Rektorys A.: Naši operní pěvci, (Praha 1958); Černý J.: Osmý den (čas. Reflex, Praha, 6. 3. 2003)
Texty Karla Buriana a Zdeňka Nejedlého jsou kráceny a ponechány bez jazykové úpravy. |